Anatomie Chiméry
Lev, koza, had. Tři tvorové srostlí v jednoho – netvor, který dal Himaře jméno.
Chiméra (řecky Χίμαιρα, Khimaira) nevznikla nahodile. Antičtí básníci jí dali přesně danou stavbu těla: vpředu lev, uprostřed koza, vzadu had. Každý klasický pramen přidává podrobnosti a občas si s ostatními odporuje. Níže najdete, co skutečně uvádějí a v čem se rozcházejí.
Slovo khimaira znamená „koza“, je to ženský tvar slova khimaros. Obě vycházejí z kheima („zima“), protože stáří mladého dobytka se počítalo podle přečkaných zim. Totéž slovo se stalo jménem starověkého sídla na albánském pobřeží: Χίμαιρα, dnešní Himara.
Trojdílná kostra Chiméry: lví přední část, koza vyrůstající z páteře a hadí ocas.
Co říkají prameny
Homér, Ilias (asi 750 př. n. l.)
„…bytost nesmrtelného rodu, ne lidského, vpředu lev, vzadu had a uprostřed koza, a dštila dech strašlivého plamene jasného ohně.“
Zpěv VI, verše 179–182. Nejstarší dochovaný popis. Homér uvádí rozvržení vpředu–uprostřed–vzadu, ale počet hlav nechává nejasný. Oheň připisuje celému tvoru, ne konkrétní hlavě.
Hésiodos, Theogonie (asi 700 př. n. l.)
„Tři hlavy měla: jednu lva s planoucíma očima, druhou kozy a třetí hada, divokého draka.“
Verše 319-325. Hésiodos jako první výslovně uvádí tři hlavy. Prozrazuje také, že oheň vycházel z kozí střední části: "vpředu lev, vzadu drak a uprostřed koza, chrlící strašlivý dech planoucího ohně."
Apollodóros, Bibliotheca (asi 1.-2. století n. l.)
"...přední část lva, ocas drakona a třetí, prostřední hlava patřila koze; skrze ni chrlila oheň."
Anatomicky nejpřesnější popis. Apollodóros ze všech pramenů nejvýslovněji uvádí, že oheň chrlila právě kozí hlava. Píše také, že Bellerofontés zabil netvora ze vzduchu lukem a šípy, když seděl na Pegasovi.
Ovidius, Proměny (asi 8 n. l.)
"Lýkie... kde se plížila Chiméra s ohnivými plícemi, lví hrudí a hlavou a hadím ocasem."
Římská verze. Ovidius chápe lva jako hlavní tělo a oheň přisuzuje "plícím", nikoli konkrétní hlavě. Jde o jiný výklad než v řeckých pramenech.
Tři části
Lev
Všechny prameny se shodují: lev tvoří přední část. Homér nazývá tvora "vpředu lvem" (prosthe leon). Hésiodos mu dává hlavu "lva s planoucím zrakem". Ovidius píše o "lví hrudi a hlavě."
Lev dával tělu základní stavbu: svalnatý trup, čtyři nohy s drápy a hřívu kolem hlavní hlavy. Na bronzové soše z Arezza, nejslavnější dochované plastice, je lví tělo ztvárněno s mimořádnou anatomickou přesností a pod kůží je vidět každá šlacha i žebro.
Právě této hlavě čelil Bellerofontés, když útočil zepředu. Byla to také hlava, která řvala. Ovidiovy "ohnivé plíce" mohou označovat spíš lví dech než skutečný plamen.
Koza
Nejvýraznější rys. Ze hřbetu tvora vyrůstá druhá hlava, kozí, a to z páteře mezi lopatkami a zadní částí těla. Homér říká prostě "uprostřed koza". Hésiodos a Apollodóros jí přisuzují celou hlavu s rohy.
Právě tato část dala Chiméře jméno. Khimaira znamená řecky "koza". Tvor se lvím tělem a hadím ocasem se mohl jmenovat jinak, ale koza byla jeho určujícím rysem, tím, co z něj dělalo Chiméru.
Podle Apollodóra chrlila oheň kozí hlava. Je to nejjasnější vyjádření ze všech antických pramenů o tom, která část vydávala plamen. Koza chrlila oheň "skrze" svou tlamu, ne lev, ne had. Hésiodos souhlasí a "strašlivý dech planoucího ohně" umisťuje do střední části.
Na bronzu z Arezza je kozí hlava zobrazena smrtelně zraněná: svěšená, z rány po kopí na krku tryská krev. Jsme uprostřed boje. Bellerofontés zasáhl nejdřív hlavu chrlící oheň a vyřadil tak nejnebezpečnější zbraň.
Had
Homér říká "vzadu had". Hésiodos ho nazývá "divokým drakem." Apollodóros upřesňuje "ocas drakona." V praxi ocas Chiméry končí hadí hlavou, třetí lebkou s vlastními čelistmi a zuby.
Tvor tak neměl žádné slepé místo. Lev hlídal předek, koza sledovala boky a had kryl záda. Ať se k němu člověk blížil odkudkoli, vždy stanul tváří v tvář nějaké hlavě.
Hadí ocas bronzu z Arezza byl poškozen už ve starověku a v roce 1785 ho restauroval sochař Francesco Carradori. Restaurace ukazuje hada, jak se vzpíná dozadu s otevřenou tlamou a svíjí se, zatímco se tvor zmítá ve smrtelné křeči. Zda byl původní ocas stejný, nevíme, ale představa živého, kousajícího ocasu se shoduje ve všech literárních pramenech.
Chrlení ohně a otázka křídel
Která hlava chrlila oheň? Prameny se v tom úplně neshodují.
| Pramen | Původ ohně | Hlavy |
|---|---|---|
| Homer | Celý tvor, "funící plameny" | Nejasné (naznačena 1?) |
| Hesiod | Koza / střední část | 3 výslovně |
| Apollodorus | Konkrétně kozí hlava | 3 výslovně |
| Ovid | "Ohnivé plíce" (lví tělo) | 1 naznačena (lev) |
Nejpravděpodobnějším zdrojem ohně je kozí hlava. Apollodóros, anatomicky nejpodrobnější antický autor k tomuto tématu, píše, že oheň vycházel "skrze" kozí hlavu. Hésiodos umisťuje "planoucí oheň" do střední části. Homér a Ovidius jsou méně konkrétní a plameny přisuzují tvoru obecně.
Měla Chiméra křídla?
Žádný antický text křídla nezmiňuje. Homér, Hésiodos, Apollodóros, Ovidius, Pindaros, Hyginus: nikdo z nich nepopisuje Chiméru jako okřídlenou. Bronz z Arezza křídla nemá.
Některá antická umělecká díla však vyprávějí jiný příběh. Na několika korintských a etruských keramických nádobách je Chiméra zobrazena s malými křídly, nejspíš vypůjčenými od jiných složených netvorů řeckého bestiáře. Jde o výtvarné invence, nikoli literární. Kanonická Chiméra byla tvorem země, dravcem hor a soutěsek, ne oblohy.
Bronzová Chiméra z Arezza
Nejslavnějším dochovaným zobrazením Chiméry je etruská bronzová socha odlitá kolem roku 400 př. n. l. a objevená v roce 1553 nedaleko italského Arezza. Dnes stojí v Museo Archeologico Nazionale ve Florencii.
Bronz zachycuje Chiméru uprostřed boje. Lví hlava řve s doširoka otevřenou tlamou. Kozí hlava zraněně klesá a z krku se jí řine vymodelovaná krev. Bellerofontés nejprve zasáhl tu, která chrlí oheň. Hadí ocas (restaurovaný roku 1785 Francescem Carradorim) se vzpíná s rozevřenými čelistmi. Tvor umírá, ale stále je nebezpečný ze všech stran.
Historik umění David Ekserdjian ji označil za „jednu z nejpůsobivějších zvířecích soch vůbec a vrcholné mistrovské dílo etruského bronzového lití“. Na pravé přední noze nese nápis TINSCVIL, etrusky „dar Tinovi“, etruskému protějšku Dia.
Rodina netvorů
Chiméra nevznikla sama o sobě. Podle Hésiodovy Theogonie a Apollodórovy Bibliothéky byla dcerou Týfóna (bouřlivého obra se stovkou dračích hlav) a Echidny (napůl ženy, napůl hada). Jejími sourozenci byli nejobávanější tvorové řeckého světa:
Kerberos, mnohohlavý pes střežící brány Hádu
Lernská hydra, mnohohlavý vodní had, kterého zabil Hérakles
Orthos, dvouhlavý pes střežící Géryonův dobytek
Kavkazský orel, orel, který Prométheovi každý den vyžíral játra
Jedna sporná pasáž u Hésioda (Theogonie, verš 326) naznačuje, že se Chiméra spářila s vlastním bratrem Orthem a zplodila Sfingu a Nemejského lva. Zájmeno „ona“ je však v Hésiodově řečtině dvojznačné. Může odkazovat na Chiméru i na Echidnu. Apollodóros připisuje rodičovství Sfingy přímo Echidně a Týfónovi a Chiméru zcela vynechává.
Jak Bellerofontés zabil Chiméru
Lýkijský král Iobatés vyslal hrdinu Bellerofonta, aby Chiméru zabil, a počítal s tím, že při tom zahyne. Bellerofontovou výhodou byl Pegas, okřídlený kůň zrozený z Medúsiny krve, zkrocený zlatou uzdou od Athény. Vzdušný oř byl nezbytný, protože bojovat s tvorem chrlícím oheň na zemi znamenalo jistou smrt.
Způsob, jakým ji zabil, popisují dvě tradice:
Bellerofontés připevnil na hrot kopí kus olova a vrazil ho Chiméře do hrdla. Její vlastní ohnivý dech olovo roztavil, takže stékalo jícnem, ztuhlo jí v útrobách a zabilo ji zevnitř.
Apollodóros píše, že Bellerofontés „vznesl se vysoko do vzduchu a sestřelil Chimairu lukem a šípy“. Prostší, brutálnější verze.
Verze s olověným kopím vypovídá leccos o anatomii chrlení ohně. Mechanismus byl vnitřní. Oheň Chiméry byl dost žhavý, aby roztavil olovo (327 °C / 621 °F), a vycházel hrdlem napojeným na samotné nitro tvora. Nešlo o povrchový plamen. Byla to biologická pec.
Od mýtu k vědě
Odkaz Chiméry sahá za hranice mytologie. V moderní genetice je chiméra jediný organismus, jehož buňky nesou dvě či více odlišných sad DNA, obvykle v důsledku splynutí samostatných embryí. Metafora sedí přesně: jedno tělo, více genetických identit, stejně jako mýtický tvor byl jedním tělem s více zvířecími identitami. První lidská genetická chiméra byla popsána v roce 1953.
Chiméra se otiskla i do krajiny. Yanartaş (antická hora Chimaira) v Lýkii v Turecku má desítky průduchů zemního plynu, které živí věčné plameny – některé hoří nepřetržitě přes 2 500 let. Lidé ve starověku věřili, že jde o dech samotné nestvůry. Plinius starší napsal, že hora „hoří plamenem, který neuhasíná ve dne ani v noci“.
Servius, komentátor ze 4. století, přišel s nejtrvalejším racionálním výkladem: mýtus o Chiméře byl alegorií krajiny. Na hoře žili lvi na vrcholu, kozy na středních svazích a hadi na úpatí, což přesně odpovídá Homérově anatomii vpředu–uprostřed–vzadu. Tento výklad sedí i na albánské pobřeží, kde se kozy dodnes pasou na neschůdných útesech nad mořem, rokle se vinou vápencem jako hadi a zlatá skalní stěna v pozdním odpoledním slunci září jako lví hříva.
Chiméra a Himara
Antické sídlo na albánském pobřeží se jmenovalo Χίμαιρα (Chimaira) – totéž slovo. Ne „inspirováno“ ani „pojmenováno po“, ale totožné řecké slovo pro tvora i pro město. Pojítkem byla koza: země divokého, strmého terénu, kde se stáda pásla na téměř kolmých svazích nad Jónským mořem.
Během dvou tisíciletí se jméno proměňovalo v jazycích národů, které zde žily: Χίμαιρα → Χειμάρρα → Chimara → Himara → Himarë. Zvuk se změnil. Význam přetrval. Ikona chiméry na tomto webu dnes spojuje moderní přímořské městečko s jeho antickou identitou – místem formovaným divokými horami, bystřinami a neklidným mořem.
Celý příběh vývoje jména najdete v článku Jméno Himara.
Objevte zemi Chiméry
Stejně divoká krajina, která inspirovala mýtus, dodnes určuje tvář pobřeží.