Betonové kopule na oblázkové pláži, na hřebeni, mezi olivovými terasami. 30 zmapovaných pozic mezi průsmykem Llogara a útesy nad Kakome — k čemu byly postaveny a kde je najdete.
Bunkry jsou pozůstatkem obranné doktríny. V roce 1971 se 12. plénum Ústředního výboru Strany práce, jemuž předsedal Enver Hoxha, zabývalo tezemi o vojenském umění a plány na opevnění obranných linií země. Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy v roce 1968 a o deset let později se rozešla s Čínou. Vycházelo se z předpokladu, že bude válčit sama na dvou frontách — proti Jugoslávii, NATO nebo sovětskému bloku — a se zbraní v ruce celé obyvatelstvo.
Stavební program probíhal v letech 1975 až 1983. Muzeum Bunk’Art v Tiraně uvádí, že plán počítal s 221 143 bunkry a skutečně dokončeno jich bylo 173 371: v průměru přes 21 000 ročně, tedy zhruba jeden bunkr na každých jedenáct tehdejších obyvatel Albánie. Ani jeden z nich nebyl použit ve válce, pro kterou byl postaven.
Náklady byly strukturální. Samotné prefabrikované bunkry podle odhadů pohltily zhruba dvě procenta čistého materiálního produktu a program jako celek spotřeboval víc betonu než Maginotova linie. Šlo to na úkor bytů a silnic, kterých měla Albánie zoufalý nedostatek.
Kopuli, z níž se stal národní symbol, navrhl Josif Zagali, vojenský inženýr, který bojoval s partyzány a studoval v Sovětském svazu. Jeho klíčová myšlenka: polokoule dělostřelecké střely odráží, místo aby je pohlcovala. Hoxha z něj udělal hlavního inženýra ministerstva obrany, v roce 1974 ho však nechal odstranit a na osm let uvěznit na základě vykonstruovaného obvinění ze sabotáže.
Ten malý. Prefabrikovaná betonová kopule o průměru zhruba tři metry se střílnou, určená pro jednoho až dva lidi a usazená do litého betonového prstence. Právě tyhle stojí na plážích, v polích a podél útesů. Podle Zagaliho vlastních slov stálo dvacet takových bunkrů zhruba tolik co kilometr silnice.
Velitelská verze. Osm metrů v průměru, sestavená přímo na místě z betonových segmentů o hmotnosti osm až devět tun, hotová vážila 350 až 400 tun. Je jich mnohem méně a právě je mají lidé na mysli, když mluví o velkém bunkru, do kterého se dá vejít.
Albánské popisy programu uvádějí, že pozice se rozmisťovaly v kruzích tak, aby se sousední bunkry navzájem kryly — což by vysvětlovalo, proč se tak často objevují po dvou či po třech, a ne jednotlivě. Trojice u vesnice Qeparo je toho na tomto pobřeží nejzřetelnějším příkladem.
15 míst a 30 pozic od vrcholu průsmyku Llogara až po útesy nad Kakome. Špendlík s číslem označuje skupinu. Nejde o všechny bunkry na Riviéře — jen o ty se zveřejněnou polohou, podle záznamů v Google Maps a průzkumných dat z OpenStreetMap.
Hodnocení odpovídají záznamům v Google Maps ke stavu ze září 2026. Místa bez hodnocení jsou zakreslená jen v OpenStreetMap a záznam v Google Maps nemají, takže o jejich stavu nikdo nic nezveřejnil.
Beside the SH8 at the top of the Llogara Pass
A single dome painted as a smiling face, right where the coast road crests. Reviewers note the paint is already badly weathered.
Jak se tam dostat: Roadside. Pull off the SH8 where the pass levels out; no walking needed.
On the Çika slopes above the Llogara Pass
The best-rated of the Llogara positions, and the one people climb to for the view rather than the concrete.
Jak se tam dostat: Off-road. Reviewers describe the approach as hard going; it is a scramble above the pass, not a roadside stop.
On the ridge south of the Llogara Pass, above Palasë
Two positions recorded on OpenStreetMap between the pass and the descent to Palasë.
Jak se tam dostat: No marked path. Mapped positions only — treat them as something you see from the ridge, not a destination.
Beside the SH8 on the Llogara descent above Palasë
A large abandoned position you can walk into, covered in graffiti. Reviews are consistent about the smell inside and the goats outside.
Jak se tam dostat: Roadside, walk-in. The most visited bunker on the coast road.
Beside the SH8 above Dhërmi
A dome on the coast road above Dhërmi, mapped under the name of Albania's tourism campaign. It is a separate position from the Smiley Bunker, 2.7 km north at the pass.
Jak se tam dostat: Roadside.
On the slope above Jale, below Ilias village
The densest run on this stretch of coast: nine positions strung along the hillside in two short lines, covering the approach to Jale.
Jak se tam dostat: No path. Visible from the SH8 and from the sea; the pins sit on open hillside.
On the headland above Spile, Himara
A sea-facing position on the cliffs. Visitors use the rocks below it for cliff jumping, and locals fish off them.
Jak se tam dostat: Short walk from the coast path above the beach.
On the headland above Spile, Himara
Two positions with the remains of a connecting trench, and a good view down over the beaches. Campers have been sleeping in them, and recent reviews complain they are being used as a toilet.
Jak se tam dostat: Short walk up from the coast. Both are open and you can get inside.
On the shore at Spile, Himara town
A dome sitting straight on the shingle, mapped under that name. Himara's shoreline bunkers are the ones that turn up most often in photographs of the programme.
Jak se tam dostat: On the beach itself, north of the promenade.
Spile, at the southern end of Himara town
Two more positions recorded inside the built-up edge of Himara, now hemmed in by buildings.
Jak se tam dostat: Roadside and shoreline, in among the town.
Behind the shore at Livadhi, 1 Maji
One small dome set back from the bay. No reviews yet, so there is nothing published on its condition.
Jak se tam dostat: Walk-up from the Livadhi beach road.
At the southern end of Livadhi beach, Sera
Two positions right above the water. One has been cleared out inside; the other is full of litter and graffiti and you cannot get in.
Jak se tam dostat: Easiest from the beach — walk to the end of the shingle and scramble up.
On the coast at Potam, south of Himara
A sea-facing position on the stretch below Potam, listed as a historical landmark and photographed by the few visitors who reach it.
Jak se tam dostat: Off the coast track between Potam and the Filikuri path.
Beside the road at Qeparo
Three linked domes a few metres off the road, the classic 'triple series' arrangement in which neighbouring positions cover each other.
Jak se tam dostat: Visible from the road. Fenced — the land is private, and reviewers report no public access behind the barbed wire.
Nivicë-Bubar, on the coast above Kakome and Krorëz
Two positions on the cliffs above the bays that the Saranda boat circuit swims in.
Jak se tam dostat: No road. Seen from the deck on boat tours running the Lukovë coast.
Skoro všude se dočtete, že Albánie má 700 000 nebo 750 000 bunkrů. Archivní podklad pro to jsme nenašli. Státní archivy uvádějí 173 371 bunkrů postavených do roku 1983. Spisy o bunkrech uložené na ministerstvu obrany se v roce 1992 ztratily, takže vyšší číslo už není s čím porovnat.
U žádného bunkru na tomto pobřeží není doložené datum stavby, proto ho u žádného záznamu neuvádíme. Kde typ nejde jasně poznat z fotek v záznamu, raději ho neuvádíme, než abychom hádali mezi QZ a PZ.
Vláda Envera Hodži počítala s invazí a s tím, že se bude bránit sama. Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy v roce 1968 a v roce 1978 se rozešla s Čínou, takže neměla spojence na žádné straně. Odpovědí byla doktrína ozbrojené lidové války, podle níž měla mít každá vesnice palebná postavení, a stavební program, který běžel v letech 1975 až 1983.
Podle archivních údajů, které zveřejnilo muzeum Bunk'Art, se do roku 1983 postavilo 173 371 bunkrů z plánovaných 221 143. Pro číslo přes 700 000, které opakuje většina cestopisů, jsme žádný archivní zdroj nenašli. Kolik jich stojí dodnes, nikdo neví. Od roku 1990 jich hodně skončilo zasypaných, rozbitých nebo zastavěných.
Do některých ano. Oba bunkry nad Spile jsou otevřené a dá se do nich vlézt, do velkého bunkru při sjezdu z Llogary se dá vejít po svých. Jiné jsou zazděné, plné suti nebo stojí na soukromém pozemku. Trojitý bunkr v Qeparu je oplocený. Žádný není udržovaný ani osvětlený, takže všude vstupujete na vlastní nebezpečí.
Big Bunker na silnici SH8, která klesá z průsmyku Llogara k Palasë. Stojí hned u silnice, je tak velký, že se do něj dá vejít, a má nejvíc recenzí ze všech bunkrů na tomto pobřeží. Druhou zastávkou bez námahy je Smiley Bunker nahoře v průsmyku.
Ne. Ani jeden neposloužil účelu, pro který byl postaven. Některé se provizorně využily během nepokojů v Albánii v roce 1997 a kolem kosovské války v roce 1999. Od roku 1990 se z nich staly třeba kavárny nebo přístřešky pro zvířata, ale invaze, kvůli které vznikly, nikdy nepřišla.
Většinou ano. Malé kopule na pobřeží i ty roztroušené po terasách jsou standardní palebná postavení typu QZ o průměru zhruba tři metry. Výjimkou je velký bunkr u silnice z Llogary, do kterého se dá vejít. Jde o jiný a mnohem masivnější typ stavby.
